Zamyšlení nad svobodou slova, samoregulací médií a jejich odpovědností
Ještě před pár týdny jsem měl za to, že s paní Vendulou Svobodovou nemám nic společného. Neznáme se, nemáme společné známé, nespojují nás koníčky nebo záliby … Spojuje nás ale zkušenost, negativní zkušenost s tuzemskými médii, přičemž ta má se zdá být jen vybledlým stínem vedle toho, co zkusila „nejznámější česká vdova“.
Když jsem slyšel, jak jednoduše a lidsky dokázala paní Svobodová v rozhlasovém rozhovoru popsat svůj problém se svobodou slova - „když o vás napíší nepravdu, nemůžete se bránit a změní to úplně váš život“ – uvědomil jsem si, že ve mně získala spojence. A je úplně jedno, zda ta nepravda vyjde v nějakém bulvárním plátku, nebo zda ji odvysílá veřejnoprávní médium.
Nedávné přijetí tiskového zákona na Slovensku vyvolalo vlnu emocí, byly napsány stohy komentářů, a federační reminiscence dokonce přiměly několik šéfredaktorů českých médií, aby se dopisem naplněným obavami o osud svobody slova obrátili na slovenského prezidenta. Měla snad dopisní akce českých šéfredaktorů také preventivně říct už předem „stop“ rozpoutání případné diskuse nad změnou tuzemského mediálního zákona?
Předesílám, že nejsem zastáncem omezujících či svazujících zákonů, preferuji jasná pravidla. Pokud by se mne někdo tázal, zda potřebujeme mediální zákon, bez váhání odpovím, že ano, byť s úctou vzhlížím ke svobodě slova. A jaký? Určitě lepší, než je ten současný. Proč? Protože máme zákony, které nás chrání před zloději a podvodníky, a měli bychom tedy mít i takový zákon, který nás bude chránit proti těm, kdo poruší naše osobnostní práva a svobody prostřednictvím médií.
Osobní zkušenost je, obávám se, v tomto směru nepřenositelná. Kdo nezažil, jaké to je, stát se soustem médií, nepochopí. Klepy, které o vás šíří sousedka ze druhého patra, jsou proti tomu čajíčkem. Zlovolné sousedce můžete vynadat, provést jí naoplátku nějakou tu zlomyslnost… s médii však svádíte v podstatě vždy předem prohraný boj. Koho bude po několika letech soudního sporu, pokud ho vůbec úspěšně dotáhnete do konce a soudce vaši žalobu nezamítne hned na začátku kvůli formálním chybám, zajímat, že jste tehdy měl pravdu? Rodinu a pár nejbližších přátel, ale ti to přece věděli od začátku, že?
Nebo jinak. Napíší o vás v novinách nějakou lež, polopravdu, pomluvu. Došlo k porušení vašich práv a vy spoléháte na to, že zákon bude na vaší straně, podobně, jako když vám někdo ukradne auto. Chyba. Máte jen další právo – a sice právo na odpověď, které můžete uplatnit v příslušné redakci. A ta sice ze zákona má povinnost vaše vysvětlení zveřejnit, ale když tak neučiní, nehrozí jí za to žádná sankce. Opět máte právo se bránit a podat žalobu… cítíte tu nerovnováhu? Je to tedy tak, že svoboda slova je nadřazena osobním svobodám každého z nás?
Netvrdím, že nový slovenský tiskový zákon je to jediné správné řešení. Z osobní zkušenosti ale vím, že samoregulace médií, a to ani těch veřejnoprávních, v českých podmínkách nefunguje. Na co jsou etické kodexy a pravidla, pokud se jimi média ani jejich zaměstnanci neřídí, respektive neumí si je přenést do své každodenní práce? K čemu jsou kontrolní orgány, které nedokáží k nesporným chybám zaujmout jednoznačné stanovisko?
Spoléhání se na samoregulaci nikdy nepřineslo v žádném odvětví podnikání nic pozitivního. Jelikož jde o byznys, prvořadý je zisk. A bylo by naivní se domnívat, že českým médiím jde o něco jiného – zisk je pro ně klíčovým kritériem. A je jen logické, že jakoukoliv možnou změnu podnikate
Jaroslav Veverka